UNDERDOSE - TILT
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hrobnická parta kolem předáka Chrise Boltendahla si jako obvykle po dvou letech plivla do mozolnatých dlaní, hodila krumpáče a lopaty na ramena a vyrazila na hřbitov vykopat další hrob se záhlavím GRAVE DIGGER. Tentokráte již s pořadovým číslem (věřte tomu nebo ne!) patnáct.
Nelze si zastírat, že poslední produkty těchto průvodců na poslední cestě byly už dosti mělké (ne že by si nebožtíci stěžovali). Proto by se můj postoj před poslechem novinky „Clash Of The Gods“ dal charakterizovat jako skeptická zvědavost. Proč? No, skepse byla po hodnocení kvality nahrávek od nibelungovského alba „Rheingold“ na místě. A zvědavost se týkala především textové části alba, neboť o GRAVE DIGGER je známo, že rádi koncepčně zpracovávají historická či mytologická témata. Tentokráte zabrousili proti proudu času zatím nejdále… až do homérovského Řecka.
Přes avizované antické zaměření je už začátek alba, intro „Charon (Fährmann Des Todes)“, hudební pozvánkou někam úplně jinam než na Peloponéský poloostrov. Tahací harmonika spíše připomíná letní nedělní odpoledne konce 19. století na břehu Seiny. Poté, kdy se připojí hlas páně Boltendahlův, sice na břehu Seiny zůstáváme, ale v čase se přesuneme spíše do roku 1941. Kombinace němčiny („ich bin šaron“) a zmíněné harmoniky je vzhledem k antickému tématu značně nevěrohodná.
Následná „God Of Terror“, to jsou již GRAVE DIGGER, jak je známe – riffující kytara a vepřový ryk Chrise Boltendahla, který sloky spíše odkecává, přičemž o zpěvu může být řeč až v poměrně nízko posazeném předrefrénu a vyřvávaném refrénu.
Právě GRAVE DIGGER jsou jedním z nejtypičtějších představitelů heavy metalu, u nichž často až refrénová část umí zachránit zoufale nudný song. V případě „Hell Dog“ je to ovšem po čertech marná snaha – to už tu bylo mockrát. O něco lepší je již následující „Medusa“, u níž celkový výsledný dojem zachraňuje Rittovo sólo. A neskonale předvídatelným momentům se GRAVE DIGGER nevyhnou ani v hysterické odrhovačcce „Death Angel & The Grave Digger“, u níž mi textově starořecký koncept uniká.
Kromě výše uvedených, vesměs negativních stránek alba však mezi hroby rostou i trsy hřbitovního kvítí, k nimž lze bez obav přivonět. Mám na mysli pomalou titulní skladbu, která posluchače poměrně zdařile přenese do středomořské oblasti. Tato píseň společně s „Call Of The Sirens“, která nedá nevzpomenout na song „The Keeper Of The Holy Grail“ z desky „Knights Of The Cross“, představuje zástupce pomalejších a pompéznějších věcí, které hrobařům vždy slušely. Na poměry GRAVE DIGGER slušnou formu vykazuje také nejrychlejší song „Walls Of Sorrow“ s lehoučkým, opakovaným refrénem, který nás zavede k trojským hradbám a v němž kapela vsadila na čistý Boltendahlův hlas.
Velmi pěkný refrén rovněž skýtá spásu jinak nezáživné „Warriors Revenge“. Album dokonce obsahuje i jeden hit (lze-li tohoto výrazu v souvislosti s tvorbou GRAVE DIGGER použít), který se skrývá až na závěr placky, odysseovskou klipovku „Home At Last“ s optimistickým refrénem. Člověku by se až chtělo chytnout se u stolu s ostatními kolem ramen, pozdvihnout plný krýgl a společně s Chrisem si jej zakrákorat.
Nízká očekávání mají někdy tu výhodu, že člověk může být příjemně překvapen. A po mnoha posleších „Clash Of The Gods“ jsem s údivem zjistil, že mě toto album poměrně baví. Jeho poslouchatelnost však byla vykoupena tím, že ty nejzdařilejší momenty evokují starší úspěšná alba „Knights Of The Cross“ a „Rheingold“.
Přesto na mě album (především jeho druhá půle), v kontextu alb „The Last Supper“ počínaje a minulým zoufalým pokusem o návrat na skotskou Vysočinu „The Clans Will Rise Again“ konče, působí osvěžujícím dojmem. Pánové to nepřehnali s jeho délkou, opět začali více sázet na čistší hlasový projev Boltendahla s doprovodem sborů a na Rittova sóla, jež jsou asi největším oživením alba. Zdařilá rutina.
Dřevní heavy metal osmdesátých a devadesátých let ruku v ruce s mytologickou tématikou. V rámci uplynulé dekády asi nejlepší album GRAVE DIGGER, jež je možno vnímat jako pokus o návrat do úspěšných let přelomu tisíciletí.
5,5 / 10
Chris Boltendahl
- zpěv
Axel Ritt
- kytara
H. P. Katzenburg
- klávesy
Jens Becker
- baskytara
Stefan Arnold
- bicí
+ hosté
1. Charon (Fährmann Des Todes)
2. God Of Terror
3. Hell Dog
4. Medusa
5. Clash Of The Gods
6. Death Angel & The Grave Digger
7. Walls Of Sorrow
8. Call Of The Sirens
9. Warriors Revenge
10. …With The Wind
11. Home At Last
Fields Of Blood (2020)
The Living Dead (2018)
Healed By Metal (2017)
Exhumation - The Early Years (2015)
Return Of The Reaper (2014)
Clash Of The Gods (2012)
The Clans Will Rise Again (2010)
Ballads Of A Hangman (2009)
Liberty Or Death (2007)
Yesterday (EP) (2006)
25 To Live (Live) (2005)
The Last Supper (2005)
Rheingold (2003)
The Grave Digger (2001)
Excalibur (1999)
Knights Of The Cross (1998)
In The Dark Of The Sun (EP) (1997)
Tunes Of War (1996)
Heart Of Darkness (1995)
Symphony Of Death (EP) (1993)
The Reaper (1993)
The Best Of Eighties (1992)
Stronger Than Ever (DIGGER) (1986)
War Games (1986)
Witch Hunter (1985)
Heavy Metal Breakdown (1984)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 44:58
Produkce: Jörg Umbreit, Axel „Ironfinger“ Ritt, Chris Boltendahl
Studio: Principal Studios, Munster + Meadow Recording Studios, Weiterstadt
Jde to,ale znovu si to asi nepustím.
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Jednočlenný projekt Kanaďana Jocelyna Galipeaua už dlouho vzývá raně osmdesátkový heavy metal a v současné vlně zájmu o kovové retro může být jeho nové album zajímavým tipem, pokud ovšem snesete, že umělcův pěvecký výkon dokáže občas mírně zatahat za uši.
Pro mě zásadní objev na slovenské scéně a to nejen v neotřelých nápadech, ale i v přístupu k tvorbě v rámci black a death metalu. Korunováno skvostným zvukem ze studia Pulp. A ano, máme v tu zpoždění v tom objevování. Asi rok.
Má to niekoľko dobrých nápadov, ale celkovo mi tu chýba akákoľvek ambícia. Je to celé uponáhľané, miestami aj dosť blbučké, herci žiadna sláva - skrátka taká spotrebná hororová jednohubka. Za návštevu kina to nestojí. 5/10, možno 6/10.
Naprosto unikátní slovenský projekt tematizující aktuální společenská i politická témata. Hudebně založený na žánrové hravosti kombinující alternativní rock, mathrock, jazzové elementy i postpunk.
Kytarista HIPPOTRAKTOR Sander Rom se svou druhou skupinou prezentuje zvláštní rockovou alternativu s nervózní atmosférou a funky prvky. I tvrdší a melodické polohy se objeví. Možná jen pro omezený okruh posluchačů, neboť to smrdí inspirací Mike Patonem.
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.